close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh o slepotě Tonba Tobitakeho

6. července 2015 v 15:20 | Lilly & Rory |  Fanfikce
Zdravíme, dneska tu pro vás máme trochu starší povídku s Naruto tématikou. Nebudeme to okecávat, pusťte se do čtení.


Krev… Všude byla krev. Nesnesl jsem ten pohled na rozmasakrované společníky. Ještě žili. Zkoprněl jsem. Nedokázal jsem se pohnout, ani dva kroky k nim. Řvali bolestí a já měl chuť utéct. Daleko odtud a už se nikdy nevrátit, ale něco mě tu drželo. Byla to čest? Či hrdost? Neřvali dlouho. Potrhané hlasivky jim to nedovolily. Ale při mé smůle, neztichli úplně. Teď začali bolestně sténat. Ten zvuk mi drásal uši a zarýval se mi hluboko v mozku. Za svůj krátký život jsem viděl a slyšel spoustu hrozných věcí, ale tohle zaujme první místo.
Natáhl jsem ruku. A ucítil sevření mého krku. Dusilo mě. Snažil jsem se uvolnit ze stisku. Sáhl jsem po zbrani, ale muž byl rychlejší. Pak přišla jen ostrá, bodavá bolest. Upustil jsem kunai. Přivřel jsem oči. Nevidět to… bylo by mi líp. Vidění se mi na chvíli rozmazalo, když se mi do očí vedraly slzy. Nebyl jsem si jistý, jestli slzy bolesti, či smutku. Muž mi stále drtil krk. Docházel mi vzduch, ale snažil jsem se mu vymanit. Marně… Místo toho jsem obdržel další bolest. Před očima mi běhaly barevné mžitky, ztrácel jsem vědomí. Z posledních sil jsem chytil útočníkovu ruku a pořádně stiskl, ale účinek to nemělo žádný.
A byla tma… Jen já, temnota a má mysl. Nic víc, nic míň. Nedokázal jsem pochopit, proč jsem se k ničemu neodhodlal a nechal je umírat. Ptal jsem se sám sebe, ale nikdo mi nedokázal odpověď, až se nakonec ze tmy vynořil hlásek.
"Co s ním? Proč jsi ho nezabil, ty blbe?!" zeptal se hlásek naštvaně.
"Chci se pobavit," odpověděl druhý hlásek. No, hlásek. Nemyslím si, že by se dalo říct, že něco, co zní, jako když se o sebe třou dva zrezlé kusy plechu, byl hlásek. Byl jsem zmatený. Rychle jsem se otočil, ale nikdo v mé mysli nebyl. Hlasy sílily a bylo jich čím dál víc. Zdálo se mi, jako bych překračoval samotnou hranici šílenství.
Doteď jsem hlasy slyšel jakoby přes nějakou stěnu. Byly tlumené a často kolísaly. Ale teď se vše vyjasnilo. Slyšel jsem normálně. A tma taky zmizela.
Zamrkal jsem. Zjistil jsem, že sedím a jsem předkloněný dopředu tak moc, že se čelem skoro opírám o podlahu, na kterou jsem zblízka hleděl.
Vzpomínky se dostavily brzy po zraku a sluchu.
Z kamenných dlaždic, na které jsem hleděl, táhl chlad. Při nádechu jsem se málem pozvracel.
"Cupity, cup." Zvuk vydávaly tlapky nejspíše krysy nebo většího potkana.
Zahýbal jsem prsty. Téměř jsem je necítil. Provaz, který jsem měl svázané zápěstí, byl utáhnutý až moc pevně. Počkat…Provaz?
Okamžitě jsem si vzpomněl, co se přesně stalo. Aha, takže mě chytili. Ale… proč? Proč všechny zabili a mě chytili? K čemu jim…
Pomalu jsem se narovnal a rozhlédl jsem se.
Byl jsem za mřížemi. Jak jinak? Pochodeň na protější stěně svítila, tedy již pohasínala. To ona byla jediným zdrojem světla v této kobce. Avšak nebyl jsem zde sám. Stařík s dlouhým vousem seděl u stolu a šilhal na spisy před sebou. Nadechl jsem se a kvůli bolavému hrdlu, které mi před chvilkou drtila něčí pěst, jsem se rozkašlal.
Stařík vstal, nebyl moc vysoký. Vousy mu končili někde u kolen. Vzal si pochodeň a přišel blíže k mřížím.
"Copak to tady máme?" zachrčel. Jediné, co jsem nedokázal potlačit, byl kašel. Klekl si a pochodeň opatrně naklonil, aby mi viděl do obličeje. Jenže jeho oči byly matné… ten muž byl slepý.
"V-vy… Pane, jste slepý?"
"Jsi všímavý mladík," znovu zazněl jeho hlas, který se odrážel od chladných dlaždic. "Čeká tě totéž," zašeptal.
"C-co…co tím myslíte?!" nemusel jsem nic hrát, protože jsem byl nad míru vyděšený. Trhl jsem rukama.
"Chlapče, nemá to cenu." To mě utěšil, chlap jeden plesnivá.
"Být slepý…" zoufale jsem si postěžoval a ucítil, jak se mi do očí vlévají další slzy.
"A-ale… Proč?" zamumlal jsem a mrkáním jsem se snažil slzy zahnat.
"To já nevím. Baví je to," pokrčil rameny. Oheň se dostal až moc blízko k mému obličeji. Rychle jsem se odtáhl a hlavou jsem se praštil do zdi za mnou.
"Neubližuj si. Toho si dost užiješ za chvilku."
"Nechci…" zamumlal jsem.
"Znáš to přísloví: Jednooký mezi slepými králem?"
"Teď není čas na vtipy, pane."
"A kdy jindy čas je?" zeptal se a posadil se přede mě. Tak nějak jsem zatoužil kopnout ho.
"To je ve hvězdách," zabručel jsem a začal jsem škubat rukama. Provazy byly zatraceně těsné, ale jako správný shinobi jsem to zvládnul.
Tak, teď mříže. Rozhlédl jsem se, jestli někde náhodou neuvidím viset klíč. Ale to, bohužel, jen ve filmech.
"A co teď, hochu? Ruce máš volné, ale stále jsi zamčený v kleci jako ptáček."
Zamračil jsem se a pomalu jsem vztahoval ruku na kovovou mříž.
"Nemrač se." Co to právě řekl? Jak…? Neptal jsem se. Radši jsem plánoval útěk.
Fajn, takže… Kurva, co teď? Musel bych být jako Tsunade, aby s těmi mřížemi pohnul. Krucinál. Povzdechl jsem si, ale nevzdával jsem to. Musí být způsob, jak utéct.
Mysli, mysli. Nutil jsem svůj mozek, aby něco vymyslel. Roztěkaně jsem se rozhlédl. Moc mi toho na výběr nedali, bastardi.
Vstal jsem a prošel jsem se po cele. Špinavá, zapáchající. Hm… trochu jako můj pokoj. Ale ten je útulnější. A není v něm slepý dědula, který také nevoní novotou. Protřel jsem si oči. Moje milované oči… nechci, aby mě opustily.
Chytil jsem mříže a zkusil jsem jimi zahýbat. Držely pevně. Sakra. V zoufalství jsem do nich praštil. Uslyšel jsem kroky, vzdálené kroky.
Roztřásly se mi ruce. Sevřel jsem je v pěsti a schoval za zády, když se otevřely dveře. Stařík se zatím přesunul zpět ke stolu. No jistě, jeho se to netýká. Může být v klidu a dál si číst. Hm… čte, i když je slepý? To se chci naučit. Asi se mi to bude hodit. Ne to ne! Nesmím na takové věci myslet! Nevzdám se tak snadno.
Prohlédl jsem si ženu, která vešla. Jasně, já věděl, že v tom bude ženská!
"Á čerstvé maso," přitiskla se na mříže. Byla… přitažlivá, byla to sice moje věznitelka, ale… vlasy jako havraní peří… ne, první čeho jsem si všiml… Zabodl jsem pohled do podlahy.
"Copak, chlapečku?" Prostrčila ruku dovnitř a pocuchala mě. Chtěl jsem toho využít a chňapl jsem jí po ruce. Stihla ucuknout.
"Jo, tak ty si chceš hrát?" našpulila rty. Stařík se mezitím někam vypařil, nejspíš pro další pochodeň.
Napřímil jsem se a pohlédl jsem jí do očí. Zvedla koutek v úšklebek, pak zamrkala a poodstoupila. Stále jsem se jí díval do očí. Vím, že je můj pohled někdy děsivý. Nebylo moc lidí, kteří by se mi vydrželi dívat do očí déle, než pár vteřin. Ale i přesto ona vytrvala a pohledem neuhnula.
Ale ani já jsem neuhnul.
Chytila mě za bradu a přitáhla si můj obličej blíž k mřížím.
"Máš krásné oči, maličký. Plné zloby. Mmm… dokonalé. Asi si je přidám do své sbírky," zašeptala zlověstně a palcem druhé ruky mi přejela po víčku.
Zase jsem stál jako omámený, takováhle ženská a tak prohnilá. Má to vůbec zapotřebí? Vytrhl jsem se jí a o krok jsem couvl, aby na mě ty její slizké ruce nedosáhly. Zmije jedna hnusná. Nemám ji rád.
Oči mi zase těkly trošku níž a pak okamžitě do podlahy. Zacouval jsem ke zdi a svezl se na zem.
"Copák, chlapče?" usmála se, "Snad se mě nebojíš." Tebe tak, ty jedna ježibabo! Beztak tu máš někde ukryté koště, co? Znovu se usmála. Běhal mi z toho mráz po zádech.
"Tak jo, chlapče. Chviličku tě tu ještě nechám a pak si pro tebe přijdu. Budeme se bavit." A odešla. Zavyl jsem. Stařík už zase seděl u svého stolu a tvářil se, jakože něco dělá.
To není dobrý, to není dobrý, opakoval jsem si v hlavě a kousal jsem si ret. Musím zmizet. Co nejdříve!
Natisknul jsem ne na mříže a sykl jsem na staříka. Otočil se, ale nic neřekl. Nová pochodeň osvětlovala místnost více než dost.
"Hej, staříku, musím na záchod." Proč mě napadají jen ty nejblbější a nejstarší výmluvy? Zašklebil se a ukázal do rohu cely. Z toho se mi dělalo špatně.
"Ale no ták, já jsem civilizovaný člověk." Já? Od kdy?
"No to máš blbý," pokrčil stařík rameny. Zatvářil jsem se jako umírající slůně, ale nebylo to moc platné. A jako bonus tu nastal další problém. Opravdu se mi začalo chtít na záchod.
"Dědoušku, já tě prosím!" začal jsem o sebe třít ruce. "Prosím, prosím, smutně koukám." Starouš se pohladil po vousech.
"Prosím, prosím, prosím," opakoval jsem. Děda si povzdechnul. A nejspíš zvažoval pro a proti.
Pořád jsem opakoval to kouzelné slovíčko a doufal jsem, že bude starouš hodný a splní mi to maličké přání. Teď jsem opravdu myslel jen na záchod, útěk se mi nějak vypařil z mysli.
Ale stařík byl neoblomný. To ti oplatím! Až se dostanu ven, tak tě taky zavřu do klece.
"Hajzle," zavrčel jsem a podíval jsem se do rohu cely. Ach, jak nechutné. Postavil jsem se do rohu, bylo mi z toho špatně. Ale co jsem měl dělat?
Zrovna jsem si rozepínal kalhoty, když se dveře opět otevřely. Kruci! Nestihl jsem to.
Dovnitř opět vstoupila ta žena a za ní jeden hromotluk. Zapolykal jsem. Toto bude bolet. Rychle jsem si kalhoty zase zapnul a otočil jsem se čelem k nim.
Žena se zlověstně usmála a pokynula rukou směrem ke mně. Hromotluk přešel k mříži a odemkl. Já se mezitím natiskl na stěnu. Táhni ode mě, ty jedna velká obludo! Věznitelka se očividně dobře bavila, když viděla můj výraz.
Hromotluk mě popadl za vlasy a táhl mě ven z cely. Všiml jsem si, že má u opasku nůž. Ušklíbl jsem se a nůž jsem mu rychle sebral.
Prásk! Ozvalo se.
V tu chvíli mi nůž ležel u nohou. Přes hřbet ruky se mi táhl dlouhý šrám.
Oči se mi rozšířily překvapením. Zvedl jsem zrak, podíval jsem se na tu ženu. V ruce držela bič,
"Ne, ne, ne, chlapče. Žádné takové," zavrtěla hlavou a bičem mi pohrozila. Zamlel jsem sebou. Ale hromotluk mě nepustil. Spíše naopak stisk byl ještě pevnější než před chvílí.
"Pusť mě, ty strupe!" zavrčel jsem a praštil jsem ho do břicha. Nevypadal, že by ho to bolelo. Odpovědí mi byla rána mezi lopatky. Málem mi tou ranou vyrazil dech. Žena přišla blíž a dřepla si přede mě. Měl jsem tak krásný výhled na… Krucinál!
"Nedělej si to ještě horší, maličký," poplácala mě po tváři.
To byla moje chvíle, přitáhl jsem ji k sobě a chytil ji pod krkem. Když mi vtiskla mlaskavý polibek na tvář, znechuceně jsem ji od sebe zase odtáhl.
"Fuj! Úchylná ženská!" Ne, že by se mi to nelíbilo, ale takhle si hrát s vězněm, kterého hodlá znetvořit! Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet.
"Já a úchylná?" usmála se a sevřela mi ruku tak pevně, že jsem ji nakonec musel pustit. "Vždycky, maličký." A nechtěla by sis ještě před tím užít? Než mě znetvoříš?
"Tak jo. Jdeme," mávla bičem a vypochodovala z místnosti. I zezadu je pěkná… Sakra, sakra, sakra! Nesnáším se.
Hromotluk do mě strčil, abych šel za ní, jenže se mi nechtělo. Kousl jsem se do rtu a sklonil hlavu, ale nevykročil jsem. Sebe nesnáším, ale ji nenávidím!
"Tvoje volba," pokrčil hromotluk rameny a zvedl mě do vzduchu. Za vlasy!
Zakopal jsem nohama.
"Au, au, au… půjdu sám!" zmítal jsem se ve vzduchu.
"Hmmmm…" zahučel a vyšel z místnosti.
"Prosím!" neměl bych to přiznávat, ale měl jsem, co dělat, abych udržel svěrač.
Hromotluk mě postavil na zem. Oddechnul jsem si a podíval jsem se na ženu.
"Heleďte, slečno nebo paní nebo co vy vlastně jste. Myslíte, že bych si mohl odskočit na záchod?"
"Ale jistě," usmála se. "Proč jsi to neřekl dřív?" Pokynula hromotlukovi. Ten přešel k dalším dveřím, otevřel je a hodil mě dovnitř. Chvíle volného letu a pak tvrdý náraz.
Vstal jsem, hromotluk stál za mnou.
"Mohl byste…?"
"Ne."
"No tááák. Já nemůžu, když… když… Když se na mě někdo dívá." A zase můj výraz umírajícího slůněte.
Hromotluk se otočil, ruce zkřížené na hrudi. Oklepal jsem se.
Rychle jsem udělal to, co jsem potřeboval a rozhlédl jsem se. Žádná okna, žádná věc, která by se dala použít jako zbraň. Sakra.
Hromotluk poklepával nohou. Znervózňovalo mě to. A proto jsem se nesoustředil.
Fajn, takže jsem si vůbec nepomohl. Povzdechl jsem si a vyšel jsem zpět na chodbu. Hromotluk mě zase chytil za vlasy.
"Už půjdu sám!" zapištěl jsem.
"No dobře. Ale to je jen pro jistotu." řekl.
Žena se zahihňala. "On ještě umí pištět? Je to vážně mladíček. Tak… deset let?"
"Urazila jste mě," zakabonil jsem se a uhnul pohledem.
"No promiň, promiň. Deset a půl?" naklonila hlavu na stranu. Hromotluk se rozchechtal.
"Takhle si ze mě utahovat," mumlal jsem.
"Fajn, tak je ti padesát a zapomněl jsi mutovat," pokrčila rameny a šla dál. Hromotluk ji následoval a, ani nevím, jak se to stalo, mě táhl za sebou. Snažil jsem se dostat na nohy, aby mě netáhl, ale moc jsem tomu nepomohl.
"Au, au, au, au, au. Sakra nemůžeš toho nechat?!" vyjekl jsem a bušil jsem ho do ruky.
"Ne." Zase tak krátká odpověď. Hádám, že za celý den namluví tak… deset slov? Nebo je natolik "inteligentní", že víc slov ani neumí.
"Tak jo, maličký. Chtěl bys nejdříve vidět mou sbírku? Upozorňuju tě, že pak ji už neuvidíš. Pak vlastně už neuvidíš nic. Jen tmu," ušklíbla se. Při tom úšklebku se všechno ochladilo. Všude byla zima…všude.
"J-já…" Hromotluk mě postavil na nohy, takže jsem začal couvat.
"A-a mohl bych mít jedno přání, než přijdu o oči?" koktal jsem.
"Ale jistě. Jaké?"
"Já… nikdy jsem neviděl…" uhnul jsem pohledem a začal rudnout. Muselo ji určitě napadnout, co myslím, ale nedala to na sobě znát.
"Ano?" Sklonil jsem hlavu.
"No…ehm…" naznačil jsem ve vzduchu oblé ženské tvary. A byl rád, že se dívám na zem.
"A pak že já jsem úchylná," zamlaskala a nespokojeně zavrtěla hlavou.
"A-ale… tohle mi přece nemůžete upřít," zašeptal jsem zoufale.
"A víš, že můžu?" ušklíbla se.
"Když mě nechcete nechat jít, tak mi aspoň tohle neupírejte."
"Hm…" Žena někde ze záhybu šatů vylovila časopis a hodila mi ho k nohám.
"A-ale…"
"Ale?" Koukl jsem na časopis, pak na ni ublíženým pohledem.
"Já jsem cudná žena. Nebudu se odhalovat ani před takovým pískletem, jako jsi ty." Zdálo se, že tímhle chce rozhovor ukončit.
Sklopil jsem pohled, protože kdybych ji ještě přemlouval, moc by mi to nepomohlo.
Náhle se usmála. "Ale když po tom tak toužíš…"
Nevěděl jsem, jestli si ze mě střílí nebo to myslí vážně.
"Zaji, nech nás, prosím," pokynula hromotlukovi. Ten se uklonil a odešel.
Asi to myslela vážně.
"Tak pojď, maličký," došla na konec chodby a otevřela dveře.
Šel jsem za ní vratkým krokem.
"Padej." Strčila mě do pokoje, vešla za mnou a zavřela dveře. Zamrkal jsem. Ten pokoj byl mnohem lepší než moje cela.
Posadila se na postel a přehodila nohu přes nohu. Pozorovala mě. Tázavým pohledem jsem si ji prohlížel. Dlouhé vlasy jí lemovaly boky a oči mě upřeně sledovaly. Prstem udělala gesto: myšičko myš, pojď ke mně blíž. Šel jsem. Vzala mou ruku a položila si ji na koleno. Bylo to sice jen koleno, ale i tak jsem zrudl. Zahihňala se.
"Tak jo…" lehla si a opřela se o lokty. "Přece si nemyslíš, že se budu svlíkat sama," ušklíbla se. Vytřeštil jsem oči. Cože?! Já se nemusel jen dívat, ale i dotýkat. Z této představy mi začaly být těsné kalhoty. Pozorovala mě, a když jsem se stále k ničemu neměl, pokrčila rameny a zase se posadila.
"Tak když nechceš…" Trhl jsem sebou.
"Já…kde mám začít?" zamumlal jsem.
"Co třeba tady?" ukázala na mašličku, která byla přesně na úrovni údolíčka mezi ňadry.
"Um…" Pomalu jsem vzal za jeden konec mašličky a potáhl jsem dozadu. Usmívala se a pozorovala mě. Nemohl jsem si nevšimnout, že sem tam mi sjela pohledem k rozkroku. Rudl jsem stále víc a víc.
Když jsem rozvázal mašli, začal jsem vytahovat šňůrku z oček.
Pane jo, kdybych se měl každý den vázat do něčeho takového, asi bych se zbláznil. Radši bych chodil nahý. Když už jsme u toho, ty kalhoty jsou vážně těsné.
Její pohled zase sjel k mému rozkroku. Zahihňala se. Zrudl jsem ještě víc, ale nenechal jsem se vyvést z míry a pomalu jsem rozhalil její živůtek. Maličko se začervenala, ale nezakryla se. Jen v klidu ležela a dívala se mi do očí. Já jsem na ni zíral a nemohl jsem se pohnout.
Začal jsem cítit, jak mi pulzuje… Měl jsem sto chutí se sehnout a vsát její vzedmutou bradavku.
Což jsem udělal.
Tiše zavzdychala a prohnula se. Její bradavka byla tak sladká. Nemohl jsem a ani jsem nechtěl se od ní odtrhnout.
"H-hej, chlapče. C-co děláš…?" zašeptala pobaveně. Náhle jsem ucítil slabý tlak v rozkroku. Koleno?
Odtáhl jsem se, a kdybych měl kočičí uši, sklopil bych je.
"O-omlouvám se, nechal jsem se unést." Avšak tlak tu stále byl.
Chytila mě za límec a přitáhla si mě blíž.
"Řekni… kolik ti je?" usmála se a kolenem začala přejíždět nahoru a dolů. Napnul jsem se.
"Se-sedmnáct," vzrušeně jsem vydechl.
"To by šlo, to by šlo," mumlala si a dřív, než jsem to stihl postřehnout, jsem ležel pod ní. Překvapeně jsem zamrkal.
"Nejspíš ti ty očka ještě chvíli nechám," políbila mě na víčko. Pozoroval jsem ji, pak jsem ji chytil za boky a rukama jel výš. Zachvěla se a kousla mě do ucha. Tiše jsem zapředl.
"Koťátko," zašeptala a zatahala. Její ruce si to zatím namířily k mému pasu a osvobodily mou chloubu z těsných kalhot. Zrudl jsem.
Neměl jsem spodní prádlo, to je pro sraby! Říkával vždy můj otec.
"Ale copak? Snad se nestydíš, koťátko?" usmála se a prstem mi přejela po špičce. Zachvěl jsem se. Byl jsem v jednom ohni, ale stále jsem se ovládal. Posunula se níž a uchopila můj úd mezi ňadra.
"Mmmmm… Jsi horký," zašeptala.
Napnul jsem se jako luk a zavřel oči. Ucítil jsem na špičce nějakou teplou tekutinu. Asi slinu. Cítil jsem, jak pomalu teče níž a níž. A věznitelka začala ňadry pohybovat, můj úd stále mezi nimi. Skousl jsem si ret. Má chlouba sebou začala cukat.
Pokračovala a já jsem se stal nejšťastnějším člověkem na světě. Sem tam přidala jazyk. To jsem už byl v sedmém nebi. Ale cítil jsem, že to už dlouho nevydržím.
Stiskl jsem deku pod sebou při návalu rozkoše, který mi věznitelka poskytovala.
Už, už jsem cítil, že dosáhnu vrcholu, když najednou přestala. Byl jsem celý zadýchaný. Ale nestěžoval jsem si.
"Máš děvče, chlapče?" Poškrábala mě po stehně. Zavrtěl jsem hlavou a z úst se mi vydral zvuk slasti.
"Takže jsi ještě nevinný?" ušklíbla se. Kývl jsem. Zaryla mi nehty do stehna.
"Tak to se asi brzy změní," Udělala mi na stehně rýhy. Syknul jsem, bolelo to a navíc ty rýhy byly dost blízko u mého pokladu.
Rýhy mi olízla a potom vstala. Uvolnila pár šňůrek a šaty z ní sklouzly. Stála přede mnou jen v krajkových kalhotkách. Zběsile se mi rozbušilo srdce. Byla…dokonalá.
Opět si lehla ke mně a… políbila mě. Ona mi ukradla můj první polibek!
Byl jsem zmatený, ale zavřel jsem oči a polibek jí nezkušeně oplatil. Dál mě líbala a chytila mě za ruku. Chvíli si hrála s mými prsty a pak si ji položila na břicho. Pomalu s ní jela níž přes podbřišek až k...
Pod svými prsty jsem nahmatal krajkové kalhotky. Zahákla mé prsty za jejich lem. Zamlaskala a pustila mě. Čekala, co udělám dál. Lem jsem sáhl níž, aniž bych si to uvědomil. Usmála se, nezastavovala mě. Že by chtěla… TO?!
Kalhotky jsem jí sundal, aniž by mě zastavila. Pohladil jsem ji po Venušině pahorku, zachvěla se.
"Teorii máš nejspíš zmáknutou, co?" zašeptala vzrušeně.
"Um… jo," také jsem zašeptal. Ale netušil jsem, co ode mne čeká.
"Teď by to chtělo praxi." Zase mě kousla do ucha. Trošku jsem sebou škubnul.
"O-opravdu?" chtěl jsem se ujistit.
"Jistě," přikývla. Nehty jsem jí přeběhl po zádech. Prohnula se a okamžitě jí naskočila husí kůže. Opatrně jsem ji položil vedle sebe a pak ji zalehl.
Usmála se a obmotala mi jednu nohu kolem pasu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem do ní vniknul.
Zasténala a prohnula se v zádech.
"Bože!" Pomalu a lehce jsem přirazil. Znovu zasténala a náhle stáhla svaly.
To už jsem zasténal i já. Ztvrdnul jsem ještě víc a znovu lehce přirazil. Ta její úzkost mě dráždila.
"N-nemusíš tak opatrně. Nedělám to poprvé," usmála se a políbila mě. Na chvíli se uvolnila, ale pak svaly opět stáhla. Tentokrát silněji. Zasténal bych, kdyby mi v ústech nešmejdil její horký jazyk. Tentokrát jsem přirazil na doraz. Hlasitě zasténala, téměř vyjekla. Chvěla se po celém těle a tváře jí červenaly. Zdálo se mi, že je ještě vlhčí než předtím.
Přidal jsem na rychlosti a tempu. Sklonil jsem se k jejím sladkým bradavkám.
Jednu jsem skousl, docela silně. Už jsem se neovládal. Ale jí to nevadilo. Sténala slastí a přirážela proti mně. Co chvíli stáhla svaly, přiváděla mě tím k šílenství.
Už jen chviličku…Vsál jsem její bradavku, hrál jsem si s ní jazykem. Sténala a zrychleně dýchala. Náhle jsem v ústech ucítil nějakou tekutinu. Chutnala zvláštně, ale byla dobrá, hodně dobrá.
Znovu jsem přirazil. Na chvíli ucítil napětí. Vyvrcholil jsem se vzrušeným zasténáním a svalil se z ní. Ležela vedle mě a oddechovala. Z jedné bradavky jí tekla bílá tekutina. Mléko? Olízl jsem se. Pak i její bradavku, nemohl jsem si pomoct.
"H-hele…" zašeptala a uhnula pohledem. "Nech toho, musí to chutnat strašně." Zavrtěl jsem hlavou se stále bojovně vztyčenou bradavkou v ústech. Tiše vzdychla a pousmála se. Pohladil jsem ji po boku a přikryl dekou. Převalila se na bok a pohladila mě po hrudi. Očima zase těkla dolů.
"Tys neměl dost, co?" zamumlala, když viděla, že je můj úd stále v pozoru. Já za to nemůžu! To on!
"Z-za to nemůžu," zašeptal jsem.
"Né? A kdo za to může? Já?" usmála se a nehty mi přejížděla po boku.
"Ne…" zavrněl jsem.
"Hmmmmm..." Chytila můj úd a přetáhla předkožku. Zavzdychal jsem. Zamlaskala a prstem kroužila kolem žaludu. Řekl jsem někdy předtím, že tu ženskou nenávidím? Beru to zpět. Přejela přes štěrbinu na žaludu. Přivřel jsem oči slastí.
"Nevadí ti, že tě o nevinnost připravila taková ježibaba?" zašeptala. A kruci! Jak ví, že jsem ji tak nazval? Umí snad číst myšlenky?
Na přemýšlení jsem neměl moc času. Můj žalud najednou pohltilo příjemné teplo jejích úst. Zavřel jsem oči a nechal se unášet rozkoší. Byla hodně zkušená. Byla úžasná! Netrvalo to ani pár minut a už podruhé jsem vyvrcholil. Snažil jsem se popadnout dech. Podívala se mi do očí a usmála se. Pak mě políbila a strčila mi do pusy moje vlastní sperma. Fuj.
Zašklebil jsem se, ale nebylo mi to moc platné. Odstrčil jsem ji od sebe a vyplivl jsem to hnusné, bílé fuj na zem.
"Blé," prskal jsem. Smála se. "Fuj! To bylo nechutný!" zamračil jsem se na ni.
"Ale tvoje," zahihňala se. Zavrčel jsem a posadil jsem se. Fajn, teď ji jen musím nějak uspat a zdrhnout. To by mohlo jít hladce.
Protáhla se a já viděl všechno…úplně. Ten útěk bych mohl ještě odložit… Hm, ale… Možná by ji druhé kolo unavilo. Pak by to šlo ještě snáz. Ušklíbl jsem se. Více k sobě přitiskla deku.
"Řekněte, slečno," naklonil jsem se k ní. "Kolik toho ještě vydržíte?" Zamyslela se a přitom si ukazováček položila na bradu. Usmál jsem se a čekal jsem na odpověď. Byla roztomilá, když si přejížděla prstem přes rty. Moc roztomilá.
"No to nevím. Hele nesnaž se mi tvrdit, že chceš ještě," usmála se. Nasadil jsem nevinný pohled.
"Ach, ti mladí," zavrtěla hlavou, pak se ušklíbla a kývla.
***
Ležel jsem vedle ní a oddechoval jsem. Nikdy jsem si nemyslel, že by moje poprvé mohlo být tak úžasné. A dvakrát za sebou! Paráda.
Nenápadně jsem pozoroval její klín.
"Kam to koukáš?" zašeptala a usmála se. Mm…zajel jsem ji rukou mezi stehna.
Napnula se a křečovitě nohy sevřela. Ale jen na chviličku. Hned se zase uvolnila a pozorovala mě. Na ruce jsem ucítil vlhkost. Přivinul jsem ji k sobě. Pohladila mě po tváři a usmála se. Vypadala zamyšleně. Zdálo se mi, že je duchem jinde. Zamrkal jsem a políbil ji na tvář. Uchichtla se a přitulila se ke mně. Zavřela oči, že by chtěla spát?
Hladil jsem ji a doufal, že usne.
Dokonce jsem zvažoval i možnost, že bych jí začal broukat ukolébavku, ale zavrhl jsem to.
Také jsem zavřel oči, při čemž jsem ji stále hladil. Trvalo to, ale nakonec opravdu usnula.
Oddechl jsem si, přikryl ji a posadil se.
Fajn, teď pryč. Hlavně mě nesmí nikdo vidět.
Rychle a hlavně tiše jsem se oblékl. Pomalu jsem otevřel dveře. Zavrzaly. Kousl jsem se do rtu a ohlédl jsem se. Stále spala. Rozhlédl jsem se po chodbě.
Nevěděl jsem, kudy jít. Kdybych šel doleva, došel bych zase k cele. A napravo bylo plno dveří. Otevřu špatné a je po mně.
Je to tady jako labyrint, říkal jsem si, když jsem procházel už patnáctou chodbou. Povzdechl jsem si, ale nevzdával jsem to a hledal jsem dál. Najednou jsem uslyšel hlasy. Tytéž hlasy, které mě sem nejspíše odnesly. To je špatné! To je špatné! Rozhlídl jsem se a bezmyšlenkovitě vpadl do jedněch dveří. Naštěstí to byl jen malý a hlavně prázdný kumbál. Hlasy stále zesilovaly a přibližovaly se. Potichu jsem dveře zavřel a klíčovou dírkou jsem se díval ven. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mě nenašli. Přešli kolem, ale šli směrem k mé bývalé cele.
Počkal jsem, dokud se kroky nevzdálily co nedál a oddechl jsem si. Pootevřel jsem dveře a vyšel jsem zpět na chodbu.
Buch! A ležel jsem na zemi.
Poslední věc, kterou jsem viděl předtím, než jsem omdlel, byl lem sukně.
***
Probral jsem se na nějakém operačním sále. Světlo mi svítilo přímo do očí.
"Zklamal jsi mě, hošánku. Moc jsi mě zklamal," řekl hlas, který jsem moc dobře znal. Doprovázel ho zvuk podpatků. Přešla ke mně. Ze stolku něco vzala, zařinčelo to.
"J-já-" zazmítal jsem sebou. Ruce i nohy jsem měl připoutané k lehátku.
"Ano?" přejela mi skalpelem přes tepnu. Ztuhnul jsem. Dostal jsem strach. Hrozný strach. Moje oči…
Znovu jsem sebou začal zmítat. Škubal jsem rukama i nohama, i když jsem věděl, že mi to nepomůže. "Šššš," ušklíbla se a roztáhla mi víčka od sebe.
"NE!" vykřikl jsem a zavrtěl jsem hlavou. "Jdi ode mě!" Skalpel se začal přibližovat. A ve vteřině se mi promítl můj život. Ostrá chirurgická ocel vklouzla do mojí lebky. Vykřikl jsem. T-to ne. Moje oko…
Skalpelem mé oko podebrala a zatlačila plochou stranou vzhůru.
Lup, ozval se oční nerv.
"Ty svině!" řval jsem jak vztekem, tak zoufalstvím. Jedna strana vidění se zastřela… už navždy. Oko naložila do jakési sklenice s roztokem.
Oddechoval jsem a nenávistně jsem se na ni díval. Jedno oko mi vzala… To druhé jí dát nesmím. Musí to nějak jít! Klidně si zlomím ruku, abych se dostal z pout, ale musí to jít!
Snažil jsem se všelijak vyvléci ruce z pout, ale nešlo to. Ať jsem prsty poskládal jakkoliv, nešlo to.
Otřela skalpel a přišla ke mně z druhého boku. Pevně jsem zavřel oko a začal jsem tahat ruku ven z pout. Sedřel jsem si přitom kůži a stejně to bylo k ničemu. Pouta se nemohla dostat přes klouby.
Ocel zase začínala překonávat tu dálku jejím ostřím a mým okem.
"Prosím, ne…"
"Tak ty prosíš?" chladně se zasmála.
"Prosím…" šeptal jsem a stále jsem se snažil dostat ruku z pout. Bolelo to, pálilo to, krvácelo to… A bylo to k ničemu. Ostří už bylo dva milimetry od mého oka.
"Prosím ne!" Začaly mi téct slzy. Stejně to udělala, zbavila mě i druhého oka. Surově mi ho vyrvala. A já se propadl do naprosté temnoty.
Tma… bolest… nenávist. To bylo to jediné, co jsem cítil. A jediné, co jsem slyšel, byl její krutý smích. Bylo mi z ní špatně. Setřela mi slzy.
Rychle jsem dýchal a chvěl jsem se. Bolest začala pomalu ustupovat, ale nezmizela úplně. Zato její smích se stále stupňovat.
"Využít a pak znetvořit," zašeptal jsem si.
"Ano, přesně jak si řekl," sykla mi do ucha. Zavrčel jsem a trhl jsem hlavou směrem k ní.
"Teď už jsi nepotřebný…" zašeptala.
"Tak mě zabij…" zamumlal jsem.
"Ne," zaznělo mi v uších s ozvěnou.
Natočil jsem hlavu stranou, dál od toho hlasu. Bylo mi nanic.
***
"Už jsi volný," zavrčela, pustila mé rameno a bodla mne do břicha. Asi mne nechala zvěři.
Měl jsem svázané ruce, ale pod nohama jsem měl trávu a cítil jsem vůni lesa. Svalil jsem se k zemi. Pak už jsem slyšel jen stále utichající smích.
***

Vzbudil jsem se a převalil se na záda. Slyšel jsem vrčení a rychlé dýchání. Ustrnul jsem, když se vlčí čenich dotkl mého břicha. Dokázal jsem si to představit, bílé ostré zuby, ve kterých bych viděl svůj odraz, šedou srst a majestátní postavení, kdybych měl oči. Ale ty už jsem neměl. Bohužel… Aspoň život mi zbyl. Přibližně jsem si představil, kde má vlk hlavu a rychle jsem ho chytil za krk. Jediným pohybem jsem mu zlomil vaz. Teprve pak mě napadlo, že by jich tu mohlo být víc. Naštěstí nebylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.